Jak zblbnout z bohatství

Myslíš si, čtenáři, že budu psáti o upadlém Západě? Mýlíš se. Budu psáti o úplně jiné končině.

Získá-li smrtelník najednou kupu nezasloužených peněz, většinou z toho nějak zblbne. Začne s hýřením, nakoupí si vagon zbytečných krámů a jednoho dne stojí před skutečností, že už mu nic nezbylo. Jsou i tací, co se z toho nevzpamatují a skončí na ulici jako bezdomovci. Zvláště, pokud část těch peněz propili.

Získá-li takové pohádkové jmění celý národ, zblbne ještě více. A což teprve, když je toho jmění víc, než se dá jednoduše rozházeti!

Nejlepší příklad můžete viděti v Perském zálivu, kde leží ropná království. V detailech se tyto země arci od sebe trochu liší, ale základ problému je ten samý. Jeden čas jsem tam jezdil často a pokusím se popsati, co jsem viděl.

Než vynašlo lidstvo spalovací motor a začalo se sháněti po ropě, byla ta oblast jednou z velkých děr světa. Chceš-li vidět, jak to asi chodilo v dnešních ropných královstvích v XIX.století, zajeď do Jemenu nebo Somálska. Budeš mít představu. Chudé země, kde není voda, kde nic pořádně neroste a kde nikdo nic moc neumí. Domorodci se živili rybolovem nebo pirátstvím. Když řeknu, že ta kultura byla primitivní, tak se citlivý vyznavač multi-kulti urazí, ale byla primitivní.

Pak vyšlo najevo, že tyto holé země sedí na obrovských nalezištích černého zlata a do beduínských stanů se začaly valiti dolary. Milý čtenáři, z toho bych zblbnul i já.

Teď už je na světě druhá generace, která nezažila nic jiného než luxus a blahobyt a nemusela pro to hnouti prstem. Stojí to za podívanou.

Když přijedeš, milý čtenáři, do těchto zemí, tak tě nejprve ohromí svou architekturou. Jako bys byl maličký Gulliver v říši obrů. Pak začneš zjišťovat, jak to tam funguje, a tvůj první dojem se vypaří.

Místní nepracují. Je to součást kultury. Správný arabský pán nepracuje, od toho má služebníky nebo otroky. Kdo se moc maže s prací, upadne v podezření, že má služebnického ducha a smetánka se s ním pak nechce stýkati. Obchodníkem být může, to není žádné stigma, ale dřít rukama, to je hluboká hanba. Dřít duchem, to sice není hanba, ale moc se to společensky neoceňuje. Takže to nikdo nedělá, protože to by byla námaha a nenesla by žádnou prestiž.

Pozor! Neřekl jsem, že snad pánové v bílém rouchu nechodí do práce. To mnohdy ano. Mají klimatizované kanceláře ve vysokých budovách, jezdí do nich v mercedesech se šoféry a tam se pak drbou v uchu nebo hledají pornografii na Internetu plném nevěřících. Nejlíp s blondýnami, ty jsou v kurzu. Každý má na vizitce něco jako Director nebo Manager. Jsou to celé umělé, vyštafírované státní firmy plné bossů, jejichž hospodářský význam je nula-nic. Slyšel jsem, že jedna ta firma má více Directorů a Managerů než celý koncern Siemens. Dá se tomu věřiti. Všichni tihle “řídící pracovníci” jsou placeni z ropných peněz, aby byl v království klid.

Někdo dělati musí. Jsou to dovezené pracovní síly. Na duševní činnosti se dovážejí Američané, Evropané a Japonci. Ti udržují veškerou intelektuální infrastrukturu v chodu výměnou za štědré platy, ze kterých se nestrhává daň. Jelikož pravý nevěřící by nešel někam do pouště, kdyby neměl možnost se tam občas opíti a sehnati si sex na jednu noc, musí místní vladaři se skřípáním zubů tolerovati, že vznikají uzavřená západní městečka, kde se pije a souloží. Oficiálně je leckde alkohol zakázán, prakticky se dá pod rukou sehnati, arci desetkrát dráž než u nás v Bille. Malý návod: přijdete do čajovny a poručíte si studený čaj. Mrknete přitom na obsluhu. Donesou vám neprůhlednou čajovou konvičku a v ní – zázrak! – dobré chlazené německé pivo. Tak nějak to chodí, když jste ze Západu a máte potřebnou kvalifikaci.

Na fyzickou dřinu se dovážejí lidé z třetího světa. Zachází se s nimi jako s kusem hadru. Opravdové otrokářství. Ubožáci z Indie a Bangladéše dřou na stavbách v padesátistupňovém vedru a nedostávají ani pořádně napít. Donedávna je na ty stavby vozili na korbě nákladního auta, jako by to bylo mluvící uhlí. Západní turisté se proti tomu bouřili a stěžovali si, tak se tedy dnes vozí autobusy. Ale na těch stavbách samotných panují poměry, že by se i Marx s Engelsem divili. Když nešťastníka potkáte a má na sobě volnou košili, tak mu lezou žebra – čili v nejbohatších zemích světa nedostávají ani pořádně najíst. Někteří, když zjistí, kde se ocitli, páchají sebevraždy, i když jsou to mladí silní muži, kteří mají doma rodiny. Jeden čas prý indická ambasáda vůbec nesměla uváděti počet sebevražd svých krajanů v Dubaji, aby to nečinilo špatný dojem na zbytek světa.

Dělníci z Bangladéše v Zálivu

Dělníci z Bangladéše v Zálivu 2

Milý čtenáři, nevypadají moc šťastně – a divíš se?

Dívky služky jsou na tom ještě hůř. Práva nemají, leda právo držet ústa. Chce-li pán, znásilní ji a jsou-li z toho následky, buď ji pošle na potrat, nebo šupem na rodné Filipíny. Paní domu si může svoje otrokyně šikanovat, jak je jí libo. Občas to některá nevydrží a zavraždí ji (skoro vždycky paní, ne pána. Ženy prý dokážou být dlouhodobě krutější). Pak nešťastnici setnou na náměstí nebo ji pověsí, ač tak učinila většinou z hlubokého zoufalství.

Jediný druh manuálního pracovníka, který je aspoň trochu respektován, jsou Afghánci, kteří v těchto zemích často dělají řidiče z povolání. Není to tím, že by byli muslimové. Arabský pán bude i s bengálským muslimem zacházet jako s hadrem. Ale Bengálci se chovají poníženě, kdežto Afghánci mají svoji hrdost. Před nikým se neplazí a působí často zvenčí dojmem, že už doma v Afghánistánu někoho ve válce zabili a že by k tomu byli ochotni opět, kdyby je pán ponižoval. Většina jich nosí s sebou nůž a každý to dobře ví, tak se kolem nich chodí opatrně.

Domácí mládež buď chodí nakupovat, nebo sedí doma u počítače. Někteří závodí s rychlými auty. To je jediný náznak sportu, který tam pěstují. Klima se na sport moc nehodí a kultura jej taky moc neschvaluje. Většina jich už od mládí tloustne a sotva se vejdou do běžného sedátka. Hle, tady je sám katarský emír na návštěvě Belgie.

Fitness

Takových sádelnatých postaviček tam vidíš všude plno. Málo pohybu, hodně přežírání. Když ti v místním restaurantu přinesou jídlo, div že ta porce nepřepadává z talíře ven. A to ten talíř není malý. Tvrdil mi jeden druh, že to je ten hlavní důvod, proč je v Zálivu relativně málo aktivních džihádistů. Když máš 130 kilo, nemůžeš jen tak pobíhati po horách s mašinkvérem, to dá rozum.

Zvlášť v zemi, kde se autem jezdí i do bankomatu. Opravdu. Tak, jako někde mají drive-in McDonalds, tady máte drive-in bankomaty. Co by někdo vylézal ven, že. To jsem viděl vůbec poprvé. Takhle to asi vypadá.

Drive-in bankomat

Co se asi stane s těmito lidmi, až jednou ropa vyschne nebo až nebude potřeba? Jednou to přijíti musí. Běž se podívat, milý čtenáři, třeba na Kladno. Všechno tam rezaví, a to bylo dříve uhlí stejný poklad, jako dnes ropa. Tento osud stihne jednoho dne i pyšná města v Zálivu. Už jsem stár a nedožiju se toho, ale ty možná ještě uvidíš pyšné mrakodrapy zaváté pískem.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.