Prokletí Arábie

saddam_hussein01
Když už tak máme to krvavé arabské jaro, nedá mi, abych se nezamyslel nad jeho příčinami a důsledky. Nebude to zrovna optimistická úvaha.

Mnoho lidí, kteří se vyjadřují k tématu, tak činí slovy “Ach, kéž by tam zůstal na místě Saddám, Kaddáfí atd.! Pěkně by jim vládnul tvrdou rukou a my bychom měli klid. Od uprchlíků i od džihádistů.”

Není to tak jednoduché, milý čtenáři. Taková jednoduchá “řešení” bývají většinou v dlouhodobé perspektivě nepoužitelná. Pokusím se rozebrati proč.

První problém se silnými muži je ten, že nejsou nesmrtelní. Dříve nebo později zestárnou a měl by je někdo nahradit. Kdo to bude?

Běžný diktátor přirozeně prosazuje své vlastní potomky. Jenže ti začasté nebývají k takové činnosti způsobilí. Nemuseli si probojovat cestu k moci, narodili se do luxusu, kde je každý obskakoval. To byl případ Saddámových synů, zvláště Udaje, což byl ukňučený slaboch-sadomasochista, který se svému otci vyrovnal v ukrutnosti, ne však v prohnanosti. To byl případ Egypta, kde starý Husní Mubárak chtěl za svého dědice prosadit syna Džamála. Jenže egyptská armáda si nechtěla nechat velet změkčilým Džamálem.

Situace je ještě horší, jedná-li se o multietnický stát. Nedaleko od nás leží Jugoslávie, kterou držel pohromadě prakticky jen prezident Tito. Ten měl skutečný obdiv většiny Jugoslávců, snad až na Albánce. Když v roce 1980 zemřel, země se začala pozvolna rozkližovat. Výsledek jsme viděli v přímém přenosu.

Toto jest ve skutečnosti v historii běžný jev, říká se mu nástupnická krize. Jeden z důvodů, proč je Západ natolik globálně úspěšný, je ten, že zvolené vlády si dokážou co pár let předat moc, aniž by den po volbách došlo k masakru těch, kdo tentokrát prohráli. U diktátorských režimů je toto výjimka. Málokterý Velký Maršál je zároveň takový realista, aby systematicky připravoval svoji zemi na skutečnost, že jednoho dne zaklepe zlatými bačkorami. Napadá mě snad jenom Francesco Franco ve Španělsku, coby výjimka potvrzující pravidlo.

Druhý problém se silnými muži je v tom, že mají rádi válku. Uniformy, zbraně, padlí nepřátelé, to je jejich radost. Jenže válku lze i prohrát, což takový režim obvykle nepřežije. V následných křečích anarchie si to pak vyřizuje každý s každým. Nebo se lze pustit do války s nějakým sousedem, kterému se zdaří sehnat si mocného spojence. Mnoho se toho nakecá o roli USA na Blízkém východě, ale zapomíná se na to, že nejde o žádný unikát.

Velmoci se odpradávna vměšují do záležitostí menších států. Civilizovanější režimy to obvykle řeší na diplomatické úrovni a mimo pozornost veřejnosti, která umí být blbá, leč radikální, a požadovat válku i v momentě, kdy to nestojí za to. Pompézní kohouti v uniformách si však musejí zachovat tvář hrdiny-válečníka před svými poddanými. Tudíž se radši v televizi buší do hrudi a pořádají vojenské přehlídky. Od toho je nebezpečně blízko ke skutečné válce.

Stojí za pozornost sledovat, jak třeba takoví Saúdové ze všeho “nějak vybruslí”, zatímco Husajn, Kaddáfí a spol. už dávno hryžou zem. Není to dáno tím, že by snad Saúdové byli hodnější či demokratičtější – je to zparchantělá tyranie jako ze středověku. Ale na rozdíl od Husajna a Kaddáfího jsou saúdští panovníci civilisti a místo na armádu spoléhají na diplomacii. Pak si za ně pálí prsty západní velmoci, což je absurdní, ale z hlediska Rijádu mistrně provedeno. Bohužel.

Třetí problém se silnými muži je v tom, že ani oni nejsou zcela imunní vůči dění ve světě. Když se podíváme na asadovskou Sýrii, husajnovský Irák nebo mubarakovský Egypt, tak vidíme, že šlo o režimy, jejichž ideologické kořeny jsou hluboko v 50. a 60. letech. Inspirovaly se převážně v evropských totalitních režimech, jako byl Sovětský Svaz. Tou dobou byl islám ve světě spíš na ústupu a tyto režimy mohly být klidně sekulární, protože sekularita vypadala jako téma budoucnosti.

Jenže uplynuly dvě generace a svět se změnil. Islám nabyl opět průraznosti a sebevědomí. S tím zároveň kráčela i ochota sahat k násilí ve jménu Proroka. Pokud se vůdce státu nechová jako muslim, je pravým věřícím povoleno prolít jeho krev a padnou-li při takovém pokusu, mají zajištěn ráj. Takto zahynul egyptský prezident Anwar Sadat, kterého zmasakrovali vlastní důstojníci za to, že se odvážil podepsat mírovou smlouvu s Izraelem (vrahové byli členy organizace Islámský džihád). Všichni ostatní diktátoři v okolí si z jeho osudu vzali ponaučení. Velký piják a milovník blondýn, plukovník Kaddáfí, začal najednou mít hubu plnou islámu. Dokonce i ten Saddám Husajn, který nepatřil zrovna k věřícím, se nechával fotit, jak kráčí do mešity na modlitby.

Takže nakonec bys mohl, milý čtenáři, skončit se skrzaskrz islamizovanou diktaturou, což taky není dobrá vyhlídka.


Milý čtenáři, jaký je vhodný způsob vlády pro arabský svět? Toto je jedna z otázek, na kterou nemám odpověď. Osvícených diktátorů je málo. Neosvícení většinou zavedou zemi do občanské války nebo do střetu s nějakou velmocí. Všude navíc vylézá islám, nesmiřitelný, tyranský a nekompromisní, jehož bojovníci milují smrt podobně, jako normální člověk miluje život.

Když se podíváme na arabské státy bez ropy, nejlépe se daří tradičním monarchiím, jako jest Jordánsko a Maroko. “Nejlépe” neznamená dobře, ale pořád lépe, než-li Sýrii nebo Lybii. Tradiční monarcha má určitou úroveň respektu mezi lidem už jen proto, že má zlatou korunu, může si dovolit i opatrné reformy a má většinou natolik ponětí o vládě, aby se nedopouštěl zbytečných ukrutností. Ale tyto monarchie to nemají lehké. Dlouho byly systematicky podkopávány činností revolucionářů, dnes jsou pro změnu podkopávány mládeží, která sní o Islámském Státě a Velkém Džihádu. Kdo ví, zda budou v roce 2020 ještě existovati.

Ale pro zbytek arabských států není asi žádné řešení. Tradiční monarchové byli sesazeni tak dávno, že už si na ně skoro nikdo nepamatuje (schválně, jestlipak víš, kdo byl poslední egyptský nebo irácký král) a populace by k nově nastoleným monarchům neměla žádnou loajalitu. Republikánské zřízení má snad nějakou budoucnost v Tunisku, ale jinde těžko. (Ani to Tunisko není jisté a pěkně balancuje na hraně mezi modernitou a islámskou mizérií.)

Upřímně, když to tak vidím, můj názor by byl “oplotit a nechat, ať se to tam vaří.” Nenapadá mě nic lepšího.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.