Libanonská trápení

cedar
Chceš-li, milý čtenáři, viděti syrový multikulturalismus v praxi, mohu tě nasměrovat do Bejrútu. Takhle nějak totiž – v nejlepším případě – bude vypadat Evropa, pokud milovníci masové migrace prosadí svoji.

Jest to tragický příběh, protože Libanon nebyl vždycky tím, co je dnes. Jeden čas to tam vypadalo docela nadějně.


Podobně jako Írán, také Libanon dlouho těžil ze skutečnosti, že byl dědicem prastaré civilizace.

Daleko dřív, než do těch krajů násilně přitrhl islám, bylo levantinské pobřeží centrem obchodu a vzdělání. Žili zde Féničané, kteří se uměli plavit po mořích a kteří vynalezli písmena, jimiž zapisovali svoje zkušenosti. Toto fénické písmo se stalo matkou dalších písem, včetně řeckého, latinského, hebrejského a arabského. Féničané zbohatli námořním obchodem a ve své říši zbudovali velká města. Jedno z nich se jmenovalo Týros a přes všechny rány osudu existuje dodnes, i když už není tím pupkem světa, kterým bývalo.

Pohoří Libanon a Antilibanon je rozeklané a vysoké. Poté, co z jihu přijeli vousáči Alláhovi, tato pohoří poskytla ochranu místním křesťanům. (V říši islámu vůbec platí, že menšiny mají šanci na přežití jen tam, kde se mohou fyzicky ubránit.)

Tito křesťané tam vydrželi až dodnes – jediní křesťané v arabském světě, kteří se nenechali zotročit do ubohého stavu “dhimmi”. Nejsou to žádní afektovaní svatoušci, ale drsní lidé, kteří mají 50 generací zkušeností s džihádem a bránili se vždycky mečem.

Abys měl trochu představu: v Libanonu se traduje historka, že turecký sultán jednou vyslal ke křesťanům svého výběrčího daní, aby po nich požadoval zvláštní daň džizja, kterou mají platiti nevěřící. Stanovená taxa byla deset procent. Křesťané si výběrčího vyslechli, chytili jej, usekli mu hlavu a poslali ji zpátky sultánovi s tím, že toto je zhruba deset procent z původního výběrčího a víc že nedostane. Milý čtenáři, takové křesťany bychom dnes potřebovali, a ne neblahého pátera Halíka! (Ani ten papež František se mi moc nelíbí, musím přiznati. Moc doruda.)

Kromě křesťanů se v horách kolem Libanonu vyvinuly i další náboženské komunity, třeba Drúzové. To jsou zvláštní braši. Mají svoje tajné svaté knihy, se kterými nikoho neseznamují, a věří rovněž ve stěhování duší z těla do těla. Tato víra z nich činí statečné, i když nevypočitatelné válečníky. (Existuje přísloví, že s Drúzem můžeš pojíst večeři, ale neměl bys vedle něj jít spát, protože by ses nemusel probudit.)

Islámští fanatici-mameluci proti Drúzům podnikli několik tažení, ale byli opakovaně odraženi s krvavými hlavami. Protože do dalších tažení už se nikomu nechtělo, vznikla radši fikce, že Drúzové jsou vlastně něco jako muslimové a pod touto fikcí zavládl “mír”. Drúzové sami se ovšem k islámu nehlásí. Dobrovolně slouží v armádě státu Izrael a jeden z nich to dotáhl až na generála, druhý dokonce dočasně (jeden den) sloužil jako zastupující izraelský prezident, když byla oficiální hlava státu na zahraniční cestě.

V pobřežním pásmu kolem Bejrútu se rozšířil i islám, ale byl okamžitě změkčen obchodní povahou celé společnosti. Byznys vede k větší toleranci než hodiny multikulturní výchovy na ZŠ – těžko můžeš totiž s někým obchodovat a vydělávat na něm, zuří-li mezi vámi svatá válka. A Levantinci chtěli vydělávat.

Nejlepší léta své existence zažil Libanon pod francouzskou správou. Tehdy (začátkem 20.století) ještě Francouzi nebyli promořeni postmoderním relativismem a vystupovali jako ochránci křesťanské komunity. Bejrút se rozrostl do evropsky vypadající metropole, elity mluvily francouzsky a seznamovaly se s evropskými myšlenkami. Nejen křesťané, i muslimové tu byli mnohem otevřenější vůči Západu než jejich spoluvěrci, fanatici z pouště. Vznikl dosti elaborátní politický systém, který se snažil vyvážit zájmy všech náboženství.

Křehká rovnováha dlouho fungovala, pak však přišla katastrofa.

Tak, jako existují pohyblivé svátky, existují i pohyblivá neštěstí. Na Blízkém východě je takovým pohyblivým neštěstím, když vám do země začne migrovat větší množství Palestinců. Palestinci jsou mezi ostatními Araby “oblíbeni” asi podobně, jako mezi Čechy romské obyvatelstvo, a ostatní Arabové k tomu věru mají důvod. Totiž ten, že Palestinci začnou politicky podvracet každou zemi, která se jich ujme.

Dobrý příklad jsme viděli v roce 1990 v Zálivu. Předtím, než do Kuvajtu přitáhl Saddám Husajn, tvořili Palestinci podstatnou část místních gastarbeiterů. Část jich utekla před postupujícím iráckým vojskem, zbytek se však zachoval hanebně.

Ohavný Jásir Arafat se totiž v Saddámu Husajnovi zhlédnul a uvěřil, že Velký Vůdce se svými tankovými divizemi konečně naplní odvěký palestinský sen a vyvraždí Židy. A Palestinci v okupovaném Kuvajtu začali fandit okupantům. Nebyla to neškodná činnost. Pod iráckou okupací se vlasteneckým Kuvajťanům žilo příšerně. Do mučírny a na popraviště jsi mohl putovat i za to, že u tebe v kapse našli (zakázané) mince bývalé kuvajtské měny. Takže udavači byli všeobecně neoblíbeni a Kuvajťané trpce litovali dne, kdy si nasadili veš do kožichu.

Jak už to v palestinských dějinách bývá, Jásir Arafat neomylně vsadil na špatnou kartu a Husajn následnou válku prohrál. Rozzuřený kuvajtský emír pak nechal vyhnat ze země všechny Palestince a jeho soukmenovci v Kataru, Bahrajnu atd. se částečně přidali. Od té doby mají svatý klid.

Ale nechtěl jsem vlastně hovořiti o Kuvajtu, to byl jen příklad. Palestinci totiž úspěšně rozvrátili i Libanon. Jak se to stalo?

Po šestidenní válce se značné množství palestinských teroristů z PLO ocitlo na útěku a nastěhovali se – ku veliké “radosti” tamního krále – do sousedního Jordánska. Přivandrovalí palestinští teroristé si brzy začali počínati v Jordánsku jako doma a netajili se tím, že chtějí převzít moc. Došlo ke krizi, které se dnes říká “Černé září“, při které jordánské jednotky svedly zápas na život a na smrt s Arafatovými lidmi. Válečné štěstí nakonec přálo Jordáncům a poražení Palestinci si museli hledat jinou zem k usazení se. Bohužel si vybrali blízký Libanon.

Malý Libanon krutě doplatil na “solidaritu” se svými palestinskými soukmenovci. Teroristé z PLO během pár let totálně rozložili již dříve fragmentovanou levantinskou společnost. Došlo k 16 let trvající občanské válce, při které byl Bejrút totálně zničen, čtvrtina obyvatelstva uprchla, aby si zachránila holý život a do dění byly zataženy i okolní mocnosti – Sýrie a Izrael – které si z určitých částí země udělaly náhradní bojiště.

Bejrút byl od té doby znovu postaven, ale v každé rodině se vzpomíná na nějaké padlé a nedůvěra mezi jinověrci je daleko horší, než dříve. Palestinci sami se v Libanonu neudrželi, již v roce 1982 je vypráskala izraelská invaze. Sídlo Arafatovy teroristické mafie se pak přesunulo do Tunisu a pár let tam působilo, než je vyhnali i odtamtud.


Pitomým bočním efektem rozklížení Libanonu byl nárůst šíitského fundamentalismu. Šííté tradičně obývali jih Libanonu a tradičně měli nejmenší politické ambice. Byla to nejchudší část země. V Bejrútu nemívali velké slovo, asi stejně, jako nemá v Praze příliš velké zastoupení třeba naše Bruntálsko.

Poté, co v roce 1979 přišel v Íránu k moci ajatolláh Chomejní, začal Írán sponzorovati šíítské fundamentalisty. Žili totiž přímo na hranicích Izraele, který je pro íránskou islámskou republiku “Satanem”. Izraelská armáda, která tou dobou jižní Libanon okupovala, tomu napomohla tím, že občas s místními jednala tvrději, než bylo zapotřebí.

Tím se zrodil Hizballáh (Dům boží), podivná, leč nepříjemně efektivní organizace šíítských bojovníků. V jejich čele stojí páprda s neuvěřitelným jménem Hassan Nasralláh. Svému jménu dělá čest tím, že i vypadá jako pavián, a to jsem teď možná ty nebohé opice urazil. Zde jej máš v celé jeho kráse.

nasrallah

Existence Hizballáhu a jeho napojení na Írán je jedním z hlavních zdrojů nestability v oblasti. Hizballáhovci jsou zakopáni na izraelských hranicích a míří svými raketami (nezištný to dáreček od Teheránu) na Tel Aviv. Také terorizují libanonské politiky a když je někdo moc mírumilovný a demokratický, vyhodí jej do vzduchu. Jejich velkým sponzorem je, nebo spíše byl, syrský diktátor Asad, ve kterém se bohužel poslední dobou zhlídl nejeden kolega-islámofob. (Teď, když mu teče do bot, se Asad tváří jako hodný strýček, ale byl to velký sponzor terorismu a neměli bychom na to zapomínat!!)

Ozbrojené tlupy, co pár kilometrů “Checkpoint” pod jinou vlajkou, politici roztrhaní bombami, permanentní válečný stav s Izraelem a občanská válka neustále visící ve vzduchu, toť libanonská verze multikulturalismu. Běžní lidé posedávají v kavárnách a snaží se předstírat, že se nic neděje. Nešťastný, nešťastný Libanone!

Stojí za to se tam jet podívat. Opravdu bychom tak v Evropě mohli skončiti také. Nestojím o to. Kdykoliv si vzpomenu na Bejrút, mám chuť napsat deset dalších článků proti multikulturnímu šílenství.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.