Tady je Alláhovo

muezzin
Před mnoha lety se nějací soudruzi (pardon, angažovaní umělci) rozhodli provokovat a nainstalovali na Praze 1 zařízení, které vysílalo z reproduktorů hlas muezzína. Nebyli to ani muslimové, jen nějaká nová pokroková mládež z Akademie jakýchsi umění.

Znělo to tam takhle asi týden a lidi nadávali. Tou dobou bylo 11.září ještě v čerstvé paměti. Pak to chválabohu museli zase vypnout. V Britských listech se nějaký postmoderní intelektuál rozčiloval nad tím, jak hnusně ksenofóbní jsou ti pitomí Češi, když nemají radost z takového krásného multikulturního obohacení. Zbytek lidu si oddychnul.

No jo, pitomost, řeklo by se.

Kdepak pitomost. Symboly jsou důležité. A minaret se řvoucím muezzínem je symbolem toho, kdo je v daném místě pán. (Nápověda: ty to nejsi, nevěřící pse!) Kam až dořve, tam je vlastně Alláhovo.

Vzpomeň si na tu básničku, kterou recitoval v roce 1998 Recep Tayyip Erdogan, dnešní turecký prezident.

“The mosques are our barracks, the domes our helmets, the minarets our bayonets and the faithful our soldiers…”

(V překladu: “Mešity jsou naše kasárna, kupole jsou naše přilby, minarety jsou naše bajonety a věřící jsou naši vojáci…”)

Tehdy ho za to ještě zavřeli, i když nakrátko. Tehdy bylo ještě Turecko civilizovanou zemí.

Nu, dodal bych k tomu: “A muezzíni jsou naši poháněči do války. Určují, kam až sahá teritorium islámu.”


Při služebních cestách do islámských zemí je muezzínův křik asi stejná radost, jako dostat průjem. Zvlášť v pět ráno. Je pravda, že někdy mu unikneš. V hotelu se tě při ubytování zeptají, zda chceš “vstávat” brzy ráno nebo ne. Když řekneš, že ne, dají ti pokoj, do kterého volání k modlitbě nedoléhá.

Jen jednou jsem za celá léta zažil, že to volání znělo dobře. Bylo to v Turecku. Ráno mě vzbudil zpěv, opravdový zpěv, skoro až nadpozemský. Linul se z mešity, která patřila nějakým súfijským mystikům. Muezzín byl civilním povoláním zmrzlinář.

(Měl jsem tam turecké kolegy, kteří si ze súfijců tropili šprťouchlata. Jeden se rovnou vyjádřil, že jsou to pošuci, kteří se tak dlouho budou vrtět na patě, až si ukroutí hlavu. Ale nikdo se jich nebál. Venku před mešitou posedávaly holky bez šátků a lehce flirtovaly s galány. Uvnitř si tancovali tři derviši do zblbnutí a panoval všeobecný klid, žádná šaríja, žádné bičování, žádní ječící fanatici. Milý čtenáři, kdyby takhle vypadal islám všeobecně, tak by se s ním dalo žít. Ale nevypadá. Saúdský wahhábismus postupuje a různé stravitelnější místní varianty ustupují.)

Naopak – v životě jsem neslyšel příšernější volání muezzína než v Saúdské Arábii.

Jiná tradice a jednoznačně horší. Inu, země prorokova, co tam jiného čekat. Už jenom podle těch ječáků snadno usoudíš, že jsi v oblasti, která se nevyznačuje náboženskou tolerancí. Běhá z nich mráz po zádech.

Řev, který se line ze saúdských minaretů, připomíná něco mezi hysterickým záchvatem a vyhlášením války. A když pak vidíš ty lidi, jak hned začnou poslušně kmitat a vrhat se k zemi, připadáš si jako v nějakém příšerném antiutopickém filmu. Nikde není totalitní charakter čistého islámu tak očividný, jako při modlitbách v Saúdské Arábii. Mašinerie, ve které jednotlivý člověk neznamená nic. Jen neviditelný Bůh a jeho poslušní, ustrašení otroci.

Když v roce 2009 Švýcaři v referendu zakázali stavbu minaretů, mohla se z toho celá pokroková Evropa pominout. Švýcarská strana Zelených (kdo jiný!) pohnala věc k Evropskému soudu pro lidská práva, který je s tím zaslouženě vyhodil. Ale běžní obyvatelé v Dánsku, Belgii či jiných zemích jen tiše záviděli.

Nu, milý čtenáři, možná by stálo za to odhlasovati takový zákaz i v Čechách, Moravě a Slezsku. Aby bylo jasno, že tady není Alláhovo.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.