O vnímání nebezpečí

deadly
Potkal jsem nedávno u lékaře jistou známou. Úmyslně nepíšu přítelkyni nebo kamarádku. Moc lásky mezi námi není, je to vztah typu “Dobrý den” – “Dobrý den”. Ale tentokrát byla v čekárně dlouhá chvíle a dali jsme se do řeči. Nebylo to nijak příjemné, ale k poučení to stačilo.

Dotyčná dáma mne totiž seznámila se svojí představou o tom, že se opakují třicátá léta – potud bychom byli zajedno – ale těmi pravými nacisty jsou islámofóbové, kteří se už už chystají na to, uvrhnout ubohé zranitelné muslimy do koncentračních táborů a nakonec je nacpati do pecí. Ach jo!

Nenápadně jsem ji naváděl na skutečnost, že jsou to muslimové, nikoliv evropští vlastenci, kdo prohánějí po ulici Židy a nevěřící, kdo založili Islámský stát a kdo se dopouštějí terorismu ve jménu Božím. Kdepak. Jako by hrách na stěnu házel. Muslimové jsou hodní, protože jsou menšina, a běloši jsou zlí, protože jsou většina. (Nutno říci, že ve městě, kde oba žijeme, už bych si těmi poměry ani nebyl moc jist.)

I odcházel jsem a přemýšlel o tom, jak lidé vnímají nebezpečí a co z toho plyne pro naši činnost. Budu tedy chvíli filozofovat, snad to bude ke čtení.


Na nebezpečí může člověk reagovati třemi způsoby: buď před ním kapituluje a sklopí hlavu, nebo s ním bude bojovat, nebo bude odmítat přiznat, že vůbec existuje. Jelikož se nacházíš na mém blogu, nejspíš se, milý čtenáři, budeš řadit do té druhé skupiny. Co s těmi zbylými dvěma?

capitulating

Ta první, kapitulantská, je v Západní Evropě nebezpečně rozšířená a dokonce i u nás už je k vidění. Je to takový ten typ človíčka, který chodí po světě a skuhrá, že je všechno v (řitním otvoru). Ačkoliv tu v ČR Arabové nemají ještě ani jeden minaret, už by se jim vzdal.

Milý čtenáři, s těmito bázlivci opatrně. Zdeptanost a strach je nakažlivý. Rozvaž sám, zda se s někým takovým vůbec chceš stýkat. Některým lidem může pomoci, pokud je “zapojíš do aktivní činnosti”, ale většinou je takový morous nepoužitelný. Podívej se, zda se stejně odevzdaně staví k dalším překážkám života a pokud ano, drž se od něj dále. Tito chroničtí naříkavci mohou dost škodit. Nedá se ani vyloučit, že takový člověk přeběhne k nepříteli, ne z přesvědčení, ale proto, že dojde k názoru, že jeho vítězství je neodvratné. Pak vyklopí všechno, co ví i neví, aby se zavděčil a zachránil si kůži.

Druhou skupinu, skupinu bojujících, nemusíme popisovati. Každý bojuje po svém. Někdo možná produktivněji a odvážněji než druhý, ale postačí říci, že je nás den ode dne více a dále to neřešit. Aspoň ne v tomto článku.

Ta třetí skupina, která zapírá, že problém existuje, je stále ještě největší a má svoje jemnější dělení.

ignorance

První pododdíl tvoří lidi, kteří si skutečně odmítají problém připustit. Z různých důvodů, většinou z lhostejnosti či lehkomyslnosti, ale někdy také proto, že se bojí si jej v plném rozsahu přiznat. Tato skupina obvykle není nebezpečná, i když ani příliš nadějná.

Lhostejný člověk se zajímá jen o sebe a osud civilizace je mu šumák. Tam nic nevykřešeš, ani kdybys mluvil jako Jan Zlatoústý.

Lehkomyslného člověka se třeba i problém islamizace dotýká, ale skutečnou činnost z něj nevydojíš. Možná se dostaví na nějakou tu demonstraci – možná, pokud nebude pršet, nebo pokud nebude něco lepšího v televizi – ale beze skutečného zájmu.

Největší potenciál najdeš paradoxně u těch, kteří si problém přiznati zatím nechtějí. Někdy je totiž “nakopne” nějaký dostatečně ukrutný zločin džihádu, třeba vystřílení redakce Charlie Hebdo, nebo bolestná osobní zkušenost. Pak najednou spadnou klapky z očí a to je ten správný moment, kdy jsou připraveni něco dělat.

Ale dokud “nakopnuti” nejsou, neplýtvej na ně příliš časem. Mohlo by to být i kontraproduktivní. Působil bys jako otravný jehovista, který má jen jedno téma. Dej takovému člověku věděti, že nejsi žádný fanatik politické korektnosti, že v případě zájmu s Tebou může otevřeně a beze strachu mluvit. A nic více, to stačí. Dobrovolník je vždy lepší než někdo, kohos musel umluvit.

naivete

Druhý pododdíl jsou beznadějné naivky. Těch je maličko, protože tato vlastnost byla odjakživa neslučitelná s přežitím. Pravá naivka (ještě jsem nepotkal muže tohoto typu) nemá buňky k tomu, aby pochopila, že někdo může být opravdu zlý, natož, že může existovat celý zlý systém. Kdyby u jejích dveří zazvonila sama Smrtka, nabídne jí ubytování a ještě se bude ptát, zda nechce přivést pár malých Smrťáčků, aby bylo veseleji. S pravou naivkou nic nenaděláš. Je možné, že týden pobytu v Islámském státě by ji vyléčil, ale snad to ani nestojí za to.

stab

Třetí a nejhorší pododdíl jsou zrádci všeho druhu. Ti popírají problém, protože sympatizují s protistranou a chtějí, aby v nějakém smyslu vyhrála. Může je motivovati buď vidina bohatství, nebo nenávist a odpor k vlastní civilizaci. Oboje je stejně příšerné a vede to ke stejným (špatným) koncům.

Vezměte si třeba takového ex-starostu Modletic Rajčana. Zašmelil podivně nabyté pozemky Kuvajťanům a je mu úplně jedno, že tím vytváří ve své obci islámskou buňku, o kterou zbytek lidu nestojí. Tyto odporné typy budou na světě vždy. Pokud panuje mír, tak nejlepší, co s nimi můžeš dělat, je zostudit je v médiích. Ať se s nimi slušný člověk nestýká. Ono jim to bude jedno, protože jedinou jejich hodnotou jsou peníze, ale aspoň je nikdo nikam nezvolí apod.

Pak jsou ti, kdo zrazují z přesvědčení. Často jde o odcizené intelektuály, kteří se při studiu nějakého nepoužitelného oboru nakazili myšlenkami “zámořské” formy marxismu. To jsou lidi, kterým byl vymyt mozek slabomyslnými teoriemi o tom, jak příčinou všeho zla na světě je Šeredný Bílý Muž s jeho heteronormativně-sexistickou, šovinisticko-koloniální civilizací. Věří, že čím dříve bude tato “stará struktura” rozbita, tím dříve nastane pro lidstvo ráj na zemi. Přitom vyznávají pochybnou myšlenku jménem “intersekcionalismus“, která tvrdí, že je v zájmu všech “menšin” se proti Šerednému Bílému Muži spojit, a to znamená, mimo jiné, absolutní zákaz jakékoliv kritiky všech ostatních.

A tak máš na světě tak absurdní úkazy, jako jsou třeba feministky, které bojují za islamizaci Evropy. Křehké květinky, které se smrtelně urazí, když jim někdo otevře dveře, a které prožívají pocit nesmírného útlaku, zatímco sedí v dobře placené pozici na univerzitě a celý den sepisují teoretické nesmysly o vzorcích útisku a krutém patriarchátu. Přitom fandí středověkému násilnému systému, ve kterém by nesměly bez souhlasu svého pána ani vylézti z bytu ven, a pokud už by šly s ním, tak by na sobě musely mít oblečen přenosný stan. Nevěříš? Nemýlím-li se, tento druh bláznivých žen otravuje Konvičkovi z IvČRN život už pěkných pár let. Doufám, že o nich někdy napíše článek na blog, hnedle bych si to přečetl.

Od zrádců z přesvědčení nečekej nic dobrého. K něčemu takovému – nenávidět vlastní zemi a kulturu – je potřeba patologická povaha. I kdyby takový člověk časem změnil názor, přistupuj k němu s maximální opatrností. Kdo už udělal takovou věc, nebude mít problém ji udělat znovu. Výjimkou je snad někdo velmi mladý, kdo v takové narušené atmosféře vyrostl – v panoptikální rodině, kde je matkou ultrafeministka a mužíček třeba marxistický teoretik. Takový člověk třeba ještě po odchodu z domu chytne rozum. Ale překročil-li někdo pětadvacítku a stále vyznává hodnoty agresivní politické korektnosti a pohrdá západní civilizací, tak je to prostě nepřítel. Sám to říká svými slovy a činy, vezmi jej tedy vážně.

Tento typ lidí je sice směšný, ale bohužel zároveň smrtelně nebezpečný. Strhnuli západní Evropu do velkých problémů a možná i budoucí zkázy. Tím, že umožnili a podporovali masovou migraci za účelem “multikulturalismu a různorodosti”, proměnili dříve civilizované státy na něco, co připomíná spíše nejhorší části Libanonu. Dnes už se v Londýně na ulici pomalu nedomluvíš anglicky. Věděls, že tamní zdravotnický systém, NHS, platí tlumočníky ze 120 jazyků? Ubohá Anglie…! Je to strašný pohled, když mezi budovami, které prozrazují dědictví vyspělé civilizace, to vypadá, jako někde na somálském tržišti.

U nás zatím naštěstí nemají tito lidé politickou moc. Ale někteří jejich zástupci, jako třeba mladý Dienstbier, se o ni derou zuby-nehty. Pozor na ně! Tento druh šíbrů má nebezpečnou tendenci lézti do státní správy, protože v soukromé sféře by se neuživil. Odtamtud budou páchat cokoliv, co jim projde.

Jediný recept, který mne napadá, je rozhodný a systematický odpor. Je to únavné, ale alternativa je horší. Nenechat se ukřičet, nesklopit hlavu, oplácet jejich zuřivost zaslouženým výsměchem.

A u voleb poctivě vykroužkovat!


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.