Je Islámský stát dostatečně islámský?

Krátká odpověď: ano.

O něco delší odpověď: rozhodně se o to maximálním způsobem snaží.

Jeho chalífa Abú Bakr al-Bagdádí má doktorát z islámské teologie. Veškeré právní normy jsou založeny na Quránu a právu Šaríja. Uplatňované tresty se nijak zásadně neliší od těch, které můžete potkat v Saúdské Arábii. Viz srovnání:

Punishments_FINAL-01

Děs islámského státu spočívá především v jeho důslednosti. Tento režim se drží příkladu Muhammada tak věrně a pečlivě, že ve srovnání s ním vypadá i Saúdská Arábie jako země pokrytců. V Saúdské Arábii dopadají nejtvrdší tresty na ty, kdo mají nejmenší práva – tedy na gastarbeitery ze zemí třetího světa. Princové a jiní důležití lidé si však mohou dovoliti leccos, pokud to aspoň minimálně skrývají. Žádné “velké zvíře” se v Rijádu nemusí obávat toho, že by bylo zmrskáno za alkoholismus nebo že by mu byly osekány končetiny za korupci, kterou je celá místní vláda promořena skrz naskrz. Tyto tresty jsou jen pro malé lidičky, kteří nejsou sami důležití, ani nejsou s nikým důležitým sešvagřeni.

Jelikož Islámský stát je nepochybně existující státní jednotka s určitým územím a obyvatelstvem, má důležitou vlastnost, která tlupám typu “Al Kajdá” chyběla, tzv. ‘amr. Zjednodušeně řečeno, ‘amr je světská autorita, moc, která je nezbytnou podmínkou pro to, aby někdo mohl být legitimním chalífou. Tím se al-Bagdádí liší od Zarkávího, Bin Ládina a dalších pobudů, kteří sice pronikli do médií, ale nikdy se jim nepodařilo ovládnouti území zvící Velké Británie a s deseti miliony obyvatel. Samozvaných chalífů bylo v historii plno, al-Bagdádí však skutečně něčemu vládne, a to má závažné teologické důsledky.

Ten nejdůležitější z nich vidíme – je jím vznik dalších buněk Islámského státu v Maroku, Lybii, Tunisku, Nigérii atd. Existence chalifátu totiž zavazuje (teoreticky) všechny muslimy světa k poslušnosti chalífovi. V dnešní době se do toho samozřejmě všichni nepohrnou, protože je to nebezpečné. Ale na mnoha místech se jich najde dost, aby zvládli nějakou tu reálnou činnost, která obvykle spočívá v podřezávání krků nevěřících.


Mnoho muslimů v Zálivu a okolí, kteří si zvykli na pohodlný západní styl života, se po vzniku Islámského státu ocitlo v nepříliš pohodlné situaci. Myšleno duševně. Jsou totiž konfrontováni se skutečnými kořeny učení, které vyznávají.

Až dosud bylo pro běžného Kuvajťana (nebo třeba Turka) Muhammadovo tažení dávnou historií, kterou nebyl nucen příliš prožívat. Mohl jít do mešity, vzývat tam Alláha, pak dorazit domů a hledat si pornografii na svém novém iPadu, nebo jít nakupovat do nově otevřeného hypermarketu. Takoví muslimové měli tedy jaksi “všechno”: jak příjemný pocit nadřazenosti z toho, že jsou muslimové a ne nějací špinaví nevěrci, tak i všechny výhody těsného kontaktu s civilizací nevěřících. A vůbec si nemuseli klást otázky o tom, jaké kořeny má vlastně jejich náboženství a jestli jsou připraveni se na to každý den dívati v přímém přenosu.

Jenže teď je na světě státní entita, ve které by se jejich prorok cítil jako doma, která se přísně drží jeho učení – a která je přitom genocidální mašinerií, budící děs, hnus a odpor na celém světě. Kdyby jenom to, ale ještě je geograficky blízko a snaží se roztahovat do větších a větších rozměrů! Psychopatům a silně věřícím to může být jedno, ti budou Bagdádímu a jeho chlapcům jednoduše fandit. Ale takový běžný pokrytecký rodilý muslim je postaven před perspektivu, že by se najednou mohl stát občanem ve státě, kde místo hypermarketů a 3D kin se po práci chodí na popraviště – někdy jako “divák”, někdy jako “hlavní hrdina dne”.

Je možné, i když zdaleka ne jisté, že v dlouhém časovém horizontu nahlodají příšernosti páchané Islámským státem islám zevnitř podobně, jako příšernosti Třicetileté války nahlodaly křesťanské církve v Evropě. Asi si na to nějakou dobu počkáme, ale tenhle druh režimu nemůže mít dlouhodobého trvání, a až padne, po něm přijde nejspíše opačná reakce.

První vývoj v tomto směru už možná probíhá. Četl jsem někde v anglických novinách rozhovor s pár mladými Bagdáďany. Říkali, že řádění islámských milicí na ulicích Bagdádu a bezbřehá zkorumpovanost jejich politiků silně nahlodaly respekt mladé generace v Iráku vůči organizovanému náboženství. (Ten rozhovor vyšel ještě dřív, než vznikl Islámský stát!) Mnoho lidí po pádu Saddámova režimu, který byl zkorumpovaný skrz naskrz, čekalo od náboženských organizací, že zavedou pořádek a právo. Dočkali se jedině krvavých lázní ve jménu Alláha, přičemž “nahoře” se rozkradlo, co se dalo. Blbci a fanatici se z toho samozřejmě nepoučili, ale leckomu dalšímu to v hlavě sepnouti mohlo.

Nechci působit jako absurdní optimista, ale je možné, že během pár desetiletí se ze současné zrůdné mely na Blízkém východě vykrystalizuje něco jako sekularismus. Kéž by. Uvidíme. Respektive vy, mladší přátelé, možná uvidíte.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.