Šíitské šílení

shia
Asi každý islámoklast ví, že islám se dělí do dvou základních větví – sunnitské a šíitské. Pojďme se podívat trochu blíže na tu druhou, protože pochopení jejích počátků je užitečné k tomu, porozumět současnému šílenství na Blízkém východě.


Když Muhammad zakládal svůj kalifát, jeho představa byla jednoduchá. Někdo bude zvolen kalífou, čili velitelem všech věrných muslimů, a ti jej budou muset poslouchat. Byl to takový systém pro jednoho alfa-samce a spoustu nohsledů.

Alfa-samců je obvykle více než trůnů, na které mohou usednout, a málokterý z nich se spokojí s tím, že v rozhodujících volbách skončil na pěkném třetím místě. Dokud žil Muhammad, udržoval si pořádek čirou brutalitou, ale po jeho smrti začaly propukat rebelie. Brzy trávil vládnoucí kalífa více času krocením svých vlastních odbojných příbuzných, než džihádem ve jménu Alláha.

A což teprve, když vládnoucí kalífa jednoho dne zemřel (třeba tak, že jej rebelové utloukli k smrti). Najednou se našlo sto “legitimních kandidátů” na jeho místo. Mnozí přitom byli jeho přímí potomci. Kalífové se obvykle za života činili nejen s mečem, ale i v posteli, a mívali neuvěřitelná množství synů-dědiců… Jak vidno, prokletí Arábie, nebo-li vláda silných mužů, má v regionu dlouhou tradici. Ale i ženy měly v bojích o kalifát svoje místo. Například takového Muhammadova vnuka ibn Táliba úspěšně otrávila jeho vlastní choť, na základě tajných instrukcí od jednoho z konkurentů (sliboval jí, že si ji vezme, pak se jí vysmál).

Největší rozkol v islámském světě se měl zrodit právě z těchto nástupnických sporů. Ironií osudu začal naprosto nenápadně, drobnou šarvátkou u města Karbalá.

Roku 61 islámské éry táhnul Muhammadův vnuk Husajn ibn Alí s malým zástupem svých věrných do města Kufá. Nebyla to běžná obchodní cesta, ale něco daleko vážnějšího.

Kalífou byl tehdy jistý Yazíd I., který se přitom neujal svého úřadu volbou, ale tím, že byl na trůn dosazen svým umírajícím otcem. To leželo mnoha tehdejším muslimům v žaludku, protože šlo o flagrantní porušení zákona. Vnímali Husajna ibn Alího jako lepšího kandidáta nežli Yazída a ve městě Kufá organizovali vzpouru, která měla Yazída sesadit a nahradit právě Alím. Jenže k tomu je potřeba, aby byl kandidát fyzicky přítomen. A tou dobou nebylo cestování bez rizik, zvláště pro psance, kteří se znelíbili vládnoucímu kalífovi.

A tak se stalo, že nepříliš početná Alího družina byla u města Karbalá přepadena mnohonásobně silnějším Yazídovým vojskem a vymazána ze světa. Zachovalo se nám několik čísel. Vítězná strana usekala mrtvým obráncům celkem 72 hlav, včetně nějakého batolete, které se připletlo do konvoje. Velikost Yazídova vojska se odhaduje mezi 5000 a 30000 muži, šlo tedy, čistě vojensky, spíše o jednostranný masakr než o bitvu. Na to, jaká krveprolití provázela tehdejší dobu, to byl poměrně malý masakr.

Jenže věc měla i nevojenské rozměry. Yazíd byl neoblíbený parchant a uzurpátor trůnu, kdežto ibn Alí byl prorokův vnuk a nyní také mučedník. Mrtví mučedníci mají tu výhodu, že toho ze záhrobí už mnoho nenažvaní a lze kolem nich vybudovat všelijaké mýty. O rebelii se postaral i sám kalífa Yazíd, který nechal po své říši kvůli odstrašení “rozdistribuovat” usekané hlavy poražených. Mělo to spíš opačný účinek, propukla občanská válka, na jejímž vrcholu Yazíd zemřel. Rozkol se však už nedal zahojit. Stoupenci Alího začali považovat nové kalífy za nelegitimní a ti je pronásledovali ohněm a mečem. Vraždění střídalo vraždění, ale ani jedna strana nenabyla úplné dominance.

Do šíitské větve islámu brzy pronikly přesně ty prvky, které se Muhammad v původní podobě islámu snažil vykořenit. Totiž: uctívání lidí, svatých ostatků a obrázků, různých náboženských staveb, vytváření kněžských dynastií a tak dále. Pro běžného sunnitského fanatika tedy šíita není vlastně žádný muslim, ale odpadlík, který vyznává zdeformovanou verzi náboženství, nejspíš od ďábla. A na odpadlictví od islámu je jen jeden trest (hádej, jaký?)

Nevraživost funguje i naopak, šíité se dodnes fixují na bitvu u Karbaly, jako by se stala včera, a ne roku 680 n.l., a pořádají na počest ibn Alího smrti největší svátek svého kalendáře – den Ašúra. Je to masochistický svátek, při kterém se věrní šíité promenují ulicemi, vzlykají, naříkají a někdy také bičují do krve řetězy či řežou noži. Davová psychóza je to prý k pohledání. Sám jsem tyto orgie nikdy neviděl, ale lidé, kteří ano, říkají, že jde o něco, co se nedá zapomenout.

ashura

(Přemýšlel jsem, jestli vás ušetřit obrázku. Nakonec jsem usoudil, že ne. Kdo se na to cítí, může zavítat na Google a najít si další. Výše umístěná fotka je vlastně slabý odvar. Stačí hledat něco jako “Ashura blood”.)

Vyznavači šíitské větve se nejvíce koncentrují v Íránu, jehož vládnoucí dynastie Safavidů konvertovala v 16.století celý stát k šíitismu. Existuje i mnoho šíitských Arabů (např. v Jemenu, Libanonu či Saúdské Arábii), Pákistánců a Indů. Íránci, dědici nejstarší civilizace v regionu, však celému hnutí myšlenkově a politicky dominují.

Kdykoliv se někde v sunnitském světě dostane k moci nějaké očistné hnutí, začne mezi prvními terorizovat či likvidovat šíity. Jako “odpadlíci” mají ještě horší pozici než křesťané, kteří mohou v chalifátu “přežívat” aspoň jako poloviční otroci. Afghánský Tálibán byl svými drastickými postupy proti šíitům legendární, rovněž ISIS se vyžívá v jejich vraždění. Šíité se pochopitelně nenechávají jen tak likvidovat a vypracovali si vlastní techniky, třeba sebevražedné atentáty… Výsledkem je opravdové peklo.


Z hlediska nás, nemuslimů, je sunnitsko-šíitský spor požehnáním a prokletím zároveň.

Požehnáním proto, že sektářské krveprolití silně oslabuje muslimský svět zevnitř. Několik největších a demograficky či jinak nejvýznačnějších muslimských států – Irák, Saúdská Arábie, Jemen, Pákistán, Libanon – je rozděleno mezi sunnitskou a šíitskou větev, což je destabilizuje. Kdyby byly jednotnější, možná by dokázaly napáchat daleko více neplechy a věnovat mnohem větší úsilí na džihád proti nevěřícím. Jeden z důvodů, proč Turci nedokázali dobýt v 17. století Evropu, byl v tom, že jim neustálé sektářské války se sousední šíitskou Persií odčerpávaly zdroje.

Prokletím proto, protože v posledních letech nabyl mimořádně velkých rozměrů a z rozvrácených teritorií utíká až příliš mnoho migrantů, kteří se snaží dostat sem do Evropy. Navíc mám nepříjemný pocit, že celá situace směřuje ke gigantickému finálnímu “matchi” mezi Saúdskou Arábii coby reprezentantem sunnitů a Íránem coby reprezentantem šíitů. Takové “matche” už se v minulosti odehrály, zejména mezi tureckou osmanskou říší a tehdejším perským císařstvím, avšak tentokrát by mohly být umocněny zbraněmi hromadného ničení, které si obě strany buď vyvinou*, nebo jim je někdo škodolibě dodá.

Co by bylo potom, si neumím přesně ani představit. Je možné, že by islám jako významná politická jednotka byl touto válkou zcela zničen, ale otázka je, co všechno by bylo zničeno zároveň s ním.

Evropa je k tomuto apokalyptickému bojišti nepříjemně blízko, Izrael ještě blíže. Čekají nás asi zajímavé časy.


* Absolutně nevěřím na právě uzavřenou dohodu o nejaderném Íránu. To se zase jednou stalo, že prohnaní orientální čachráři zametli se západními delegacemi naivů a břídilů.
Na rozdíl od Arabů mají Peršani dostatečnou technickou a vědeckou infrastrukturu k tomu, aby si svoji bombu udělali, a teď ji také udělají.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.