Íránský gambit

iran_chess
Vůbec nemám radost ze skutečnosti, že západní mocnosti podepsaly dohodu o íránském jaderném programu. Vůbec. A proč?

Protože pokud jde o šachy všeho druhu, Peršani jsou v této hře mistři nad mistry. A na blízkovýchodní šachovnici mají více figurek, než jejich protivníci. Několik organizací vytvořili, v jiných mají podstatný vliv. Příklady? Libanonský Hizballáh, iráckého bývalého premiéra Málikího, jemenské šíitské vzbouřence, ale i Bašara Assada v Sýrii, který, ač ideologicky nepříbuzný, vždycky s Teheránem spolupracoval. Ale i protivládní hnutí v Bahrajnu, Kataru apod. – v zemích, kde podstatnou část obyvatel tvoří šíité, ale vládne jim sunnitský panovník.

Z pohledu běžného Evropana padá Írán do stejné škatulky jako Pákistán nebo Irák, ale to je zásadní neznalost věci. Írán není žádná směska primitivních kmenů. Je to prastaré impérium, které má tisíciletou praxi v tom, jak expandovat do svého okolí a ovládat sousední národy. Persie se snažila ovládnout prostor kolem sebe už v době, kdy v Čechách žili Keltové a platilo se zlatými brakteáty.

Tři tisíce let zkušeností s politikařením a válčením je něco, co dává Íráncům u vyjednávacího stolu velkou výhodu. A tentokrát se zdá, že ji využili. Pro nás z toho nekouká nic dobrého.


Hlavním protivníkem zájmů islámské republiky nebyly nikdy USA ani Izrael, ale vlastní fanatismus.

Kdykoliv stál v čele onoho zrůdného režimu nějaký fanatik, ať už to byl Chomejní, nebo v nedávnější době Mahmúd Ahmadinežád, izolovala se islámská republika de facto sama. “Mzdou” za takový fanatismus bylo skomírání obchodu a mezinárodní sankce.

Sankce ještě nikdy žádný totalitní režim nesvrhly, ale rozzuřené obyvatelstvo by mohlo, a to je to, čeho se ajatolláhové nejvíce obávají. Koneckonců, oni sami se dostali k moci tím, že předchozí šáhův režim smetla pouliční revoluce v roce 1979. Po prezidentských volbách v roce 2009 měli ajatolláhové “drobné varování” v podobě rozsáhlých protestů. Podstatná část íránského lidu totiž tehdy dospěla k názoru, že volby byly zfalšované a jednu chvíli to s režimem vypadalo bledě. Zachránil se pouze za cenu drastických násilných opatření, s nimiž “vypomáhaly” i vypůjčené bezpečnostní složky ze Sýrie (ano, hrdlořezové pana Assada, který se teď snaží tvářit jako hodný hošík).

greenrevo

Sankce měly a mají na život v Íránu velice tvrdý dopad. Vyspělejší výrobky se musejí pašovat z ciziny. Je málo léků, je málo potravin, je málo strojních a technických zařízení. Utlumený mezinárodní obchod vede k výrazné nezaměstnanosti, přičemž mladí nezaměstnaní mužové jsou pro každý režim potenciálně nebezpeční – mají mnoho času, mnoho vzteku a málo co ztratit.

Rovněž z hlediska budoucí perspektivy na tom není Írán nijak zvlášť dobře. Úhrnná plodnost obyvatelstva je 1,77 dítěte na ženu, což je drastický pokles během dvou generací (kolem roku 1950 měla průměrná Peršanka ještě 7 dětí! Viz tabulka). Inteligentnější populace utíká ze země, jak jen může, fenomén zvaný Brain drain, z čehož radostně čerpají znepřátelené státy. Mladý perský lékař či inženýr, který utekl z islámské republiky se zdravým pohrdáním vůči zpolitizovanému náboženství, je přesně druh migranta, o kterého Evropa i Amerika skutečně stojí… Po nějakou dobu se íránský režim snažil přežít aspoň z vysokých cen ropy, ale ceny ropy klesly a země je dnes tak zbídačelá, že musí nastavit světu poněkud přátelštější tvář.


Bohužel tvář, to je jedna věc, a vnitřek, to je věc druhá. Současný prezident Hassan Rúhání není blázen jako Ahmadinežád (což není moc vysoká laťka, ale přece…). Ve věcech, v nichž má pravomoci, se projevuje lépe než jeho předchůdce. Omezil například “oblíbená” pouliční shromáždění fanatiků, při kterých se pochodovalo, bubnovalo a vykřikovalo “Smrt Izraeli, smrt Americe.”, nebo povolil opět studium na univerzitách těm, kdo byli vyloučeni z politických a náboženských důvodů.

Jenže Rúhání je – přes svůj prezidentský titul a volební mandát – v podstatě figurka. Autoritu má jen “v méně důležitých oblastech”, zato např. nad justicí nemá vůbec žádnou kontrolu (a popravy vesele pokračují). Ústřední moc v islámské republice mají ajatolláhové, hlavou státu je Nejvyšší vůdce, což je v současné době senilní dědek Alí Chameneí. Devadesátiletý vrchní fanatik velí – v souladu s íránskou ústavou – armádě, revolučním gardám, soudnímu systému apod. Je to on, nikoliv volený prezident, kdo skutečně třímá otěže moci. A pouličních fanatiků, kteří tvoří jádro Revolučních gard, také neubylo, jen se nesmějí tak předvádět. Ale jsou tam a čekají.

Existuje staré vojenské úsloví, že “záměr” a “schopnost” jsou dvě různé věci, a “záměr” se může změnit během pár týdnů, kdežto vybudovat “schopnosti” trvá léta. V tomto případě je to úsloví velmi relevantní.

Díky právě uzavřené “jaderné dohodě” si totiž Írán udrží a rozvine schopnosti týkající se jaderných technologií. Bude mít možnost vychovávat nové jaderné vědce, budovat nová jaderná zařízení. Třeba v omezené míře – ale je to know-how, co se počítá. Bez dohod by možná mladí íránští vědci utíkali na Západ a věnovali se jaderné fyzice tam. Takto budou mít příležitost realizovat se u sebe doma.

Je možné, že Rúhání a jeho partička nemají záměr pustit se do apokalyptické války proti sunnitům, Izraeli a USA naráz. Je to klidně možné. Ale prezidenti přicházejí a odcházejí. Rúhání tam po příštích volbách nemusí být.

Nejvyšší vůdce Alí Chameneí má devadesát roků, což znamená, že brzy zaklepe svými černými bačkorami a bude se řešit otázka jeho nástupce. Přijde na jeho místo nějaký zkorumpovaný pragmatik, kterému bude záležet hlavně na to, aby z íránského obyvatelstva vydřel co nejvíce peněz? Nebo bude nástupcem nějaký kvílející fanatik, který čeká brzký příchod Dvanáctého imáma a bude chtít uspíšit tento božský zázrak tím, že rozpoutá na zemi jaderné peklo?

Jak by řekl Hamlet: toť otázka.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.