Rozdělená Sýrie

Syria control map

Stalo se módou lamentovat nad pádem blízkovýchodních diktátorů. Ubohý Husajn, ubohý Kaddáfí. Je pravda, že aktuální anarchie v jejich zemích je horší, než bývala. To vidí každý, kdo má oči.

Co ale Čechům často uniká, jest skutečnost, že ony země jsou často nestabilní ze své podstaty a že ani sebedrsnější diktátor nemá šanci zacementovat se v pozicích moci navždy. Geopolitické podmínky se mění, demografické poměry se mění taky a dříve funkční recepty se postupně stávají neúčinnými.

Abych jen netlachal obecnosti, ukažme si to na konkrétním případě. Bude jím Sýrie, která právě už několikátým rokem prožívá křeče občanské války a v níž se vylíhl Islámský stát.


Turecká osmanská říše patřila za první světové války k Centrálním mocnostem, což znamená, že bojovala proti Spojencům. Ačkoliv v některých bitvách se Turkům dařilo (třeba na Gallipoli), válku jako celek prohráli. Jejich arabské provincie – notně podněcované Angličany – se vzbouřily a koncem války se už turecká moc omezovala více méně na území dnešního Turecka. Jednou ze vzbouřených entit byla i dnešní Sýrie.

Když Britové a Arabové v říjnu 1918 převzali v Sýrii moc, nebylo zcela jasné, co bude dále. Celé území bylo roztříštěno jazykově i nábožensky. Žili tu křesťané, muslimové, židé, Drúzové, Aláviti atd., někteří mluvící arabsky, jiní aramejsky, ještě jiní kurdsky nebo čerkesky. Některé skupiny obyvatel měly svoje “základní teritorium” – Kurdové na severu, Alávité v horách u pobřeží, Arabové v poušti – jiné byly promíšeny mezi sebou. Jednotlivé náboženské skupiny se navzájem neměly rády a nic jako “společná národní identita” tu prostě neexistovalo.

V rámci poválečných jednání se dohodlo, že správu oblasti převezme Francie. Tehdejší Francie se považovala za ochránkyni křesťanských zájmů na Blízkém východě a v jejím “mandátním území”, které zahrnovalo nejen Sýrii, ale i Libanon, bylo křesťanů hodně. Bohužel tam bylo hodně i arabských vzbouřenců, ochotných pozvednout proti evropským pánům zbraně. Tehdy, ve 20. a 30.letech, byl ještě islám na ústupu a do oblasti naopak pronikaly evropské ideologie, jako byl nacionalismus a komunismus.

Koncem 30.let bylo Francouzům jasné, že se zde dlouhodobě neudrží. Rozdělili proto oblast na několik menších celků.

Francouzům nejpřátelštější byl Libanon, kde byli tehdy křesťané ve většině. Dostali tedy samostatný stát. Bejrútští křesťané však tehdy udělali zásadní chybu, když byli příliš hladoví po teritoriu, a ke křesťanským oblastem připojili i převážně muslimské krajiny na severu a jihu. Výsledkem byl “Větší Libanon”, který sice na mapě vypadal lépe, ale zevnitř byl méně stabilní. Konflikty mezi křesťany, muslimy a Drúzy neustále sílily, až vyvrcholily mnohaletou občanskou válkou (viz: Libanonská trápení).

Na severu číhalo hltavé Turecko, které mělo zálusk na to, dobýti nějaké ztracené provincie zpět. O syrskou poušť plnou zuřivých Arabů nikdo v Ankaře nestál, ale pobřežní krajina přiléhající k Turecku byla lákavým cílem. Turecká armáda ji v roce 1939 obsadila a připojila k Turecku, přičemž vyhnala většinu netureckého obyvatelstva, včetně Arménů, kteří tak během jedné generace museli utíkat před Turky již podruhé. Oblast náleží Turecku dodnes a Syřané na tuto událost vzpomínají asi stejně rádi, jako my na Mnichov. Dá se říci, že od té doby jsou vztahy mezi Tureckem a Sýrií dost špatné.

Zbytek teritoria nebyl cenný ničím (poušť bez ropy nebo studené hory) a Francouzi se dohodli s místními politiky, že po válce dostanou samostatnost. Tak se i stalo. Nově vzniklý stát sotva držel pohromadě. Během prvních 10 let existence se v něm vystřídalo 20 vlád a byly postupně přijaty 4 ústavy. Sýrie se okamžitě zapojila do války proti Izraeli (1948), Izraelci ovšem bídně organizovaným syrským vojskům vyprášili kožich. Civilní vláda padla a u moci se střídali různí plukovníci. Ti začali postupně vést Sýrii do strategického spojenectví se Sovětským svazem, který byl na oplátku zase tak milý a dodával Syřanům zbraně. Klasický komunismus však v Sýrii nikdy nastolen nebyl.

Nejfunkčnějším prvkem nestabilního státu byla armáda, která od roku 1949 drží moc prakticky nepřetržitě. Armáda potřebuje nepřítele, a syrská armáda viděla spoustu nepřátel. Libanon byl vzbouřená provincie, která “historickým právem” vlastně patří Sýrii. Turecko bylo nepřítel, protože si odtrhlo oblast kolem Antiochie. Izrael byl nepřítel prostě proto, že jej obývali Židé, a Jordánsko bylo nepřítel, protože se v roce 1970 pohádalo s Palestinci a protože šlo o klasickou monarchii, která místo do sovětského mocenského tábora náležela ku americkému. Jediný, kdo nebyl vysloveně nepřítel, byl Irák, ale ani tam přátelské vztahy kdovíjak nekvetly.


V roce 1970 skončila éra vojenských převratů tím, že se k moci dostal Háfiz Asad, otec dnešního syrského diktátora, a ten už moc nepustil z ruky.

Asad patřil k Alávitům, což je dost zvláštní heretická sekta, žijící převážně v horách na pobřeží (tam byli vždycky bezpeční před džihádem ze strany běžných muslimů). Ještě za francouzské vlády si Alávité s Francouzi docela rozuměli a Francouzi rekrutovali Alávity do armády. Syrská armáda měla tedy vždy dominantní alávitskou složku. Po roce 1970, za Asadovy éry, se Alávité postupně dostali do všech možných mocenských pozic a sekta, která tvořila 12% syrského obyvatelstva, de facto ovládala stát. Ačkoliv se režim v Damašku neustále zaklínal arabskou pospolitostí, běžný Arab nebyl v nejvyšších patrech politiky vítán, všechno patřilo Alávitům.

Kolo dějin se ale neustále otáčí a v 80.letech už byl arabský nacionalismus na ústupu, zatímco jeho místo pozvolna obsazoval islám. Syrští Arabové z vnitrozemí se začali radikalizovat. Mezi hlavní oponenty režimu patřilo Muslimské bratrstvo, které Alávity srdečně nenávidí a nepovažuje je ani za lidi druhé kategorie (jako jsou židé a křesťané) – oblíbeným sloganem Muslimských bratrů v Sýrii je “křesťani do Bejrútu a Aláviti na hřbitov”.

V letech 1976-1982 došlo k něčemu, co připomínalo dnešní Islámský stát: masivní povstání džihádistů ve vnitřní Sýrii. Sám Asad přišel málem o život, když po něm přímo uprostřed Damašku džihádisté v roce 1980 hodili granáty a stříleli po něm z kulometu (jeho egyptský kolega Anwar Sadat takové štěstí neměl a o pouhý rok později jej Muslimští bratři úspěšně zavraždili). Leč Muslimské bratrstvo tehdy nemělo takové možnosti jako dnes a Asadova armáda po 6 letech zvítězila. Válka skončila obrovským masakrem v Hamá v roce 1982. (Kdyby něco takového provedl Izrael, má to na talíři dodnes…)

Starý Asad zemřel v roce 2000 a na jeho místo nastoupil mladý syn Bašár. Ve srovnání s otcem, který si svoje místo vydobyl obtížnými kombinacemi intrik, násilí a diplomacie, je Bašár Asad dost neschopný. Není to úplně jeho vina. Původně se s ním totiž vůbec nepočítalo jako s kandidátem na trůn. Očekávaným následníkem byl jeho starší bratr Basíl, který byl připravován na povinnosti vládce už od útlého věku, zatímco Bašár studoval v Anglii oftalmologii. Jenže Basíl se v roce 1994 zabil v autě a 29-letý Bašár se náhle stal korunním princem. To už je věk, ve kterém se člověk těžko něčemu zásadně novému naučí.

Bašárův režim překypoval brutalitou, z policejních složek měl každý strach. V nestabilním arabském světě ale policejní brutalita není zárukou úspěchu… Poměry se změnily. Saúdská Arábie platí radikální kazatele, Turecko přestalo být sekulárně-republikánským státem a přátelí se s Muslimskými bratry, americká invaze rozvrátila sousední Irák, Kurdové nabyli na sebevědomí a arabské muslimské obyvatelstvo v poušti má více dětí než Alávité, kteří tradčně ovládali syrský stát seshora. To je v celkovém součtu recept na katastrofu, kterou vidíme v přímém přenosu na svých obrazovkách.

Ironie osudu je velká, protože za vlády Asadovců byla Sýrie ústředním nepřítelem Izraele, kdežto nyní se nachází Bašár Asad v dost podobné situaci, jako Izraelci sami – ovládá úzký pruh území podél moře, zatímco na něj dorážejí po zuby vyzbrojení genocidální fanatici, kteří by ve jménu islámu rádi vyhubili celý jeho alávitský lid. Současnou válku vyhrát nemůže, protože nemá tolik lidí a vybavení, aby to dokázal. Prohrát ji nesmí, jinak bude do 24 hodin po Alávitech. Příměří taky nepřichází v úvahu, protože Islámský stát na žádné příměří neslyší. V zásadě může doufat jen v to, že Islámský stát přežene svoji kampaň hrůzy a že jej Kurdové nebo Iráčané konečně rozdrtí.


Zatímco alávitští vojáci zadržují hrdlořezy z ISIS, snaží se režim Bašára Asada aspoň o mediální ofenzívu. Asadovci tiše zametli pod koberec, že syrský režim až dodnes podporuje radikální šíitskou teroristickou milici Hizballáh, nebo že léta těsně spolupracoval s islámskou republikou Írán. Když dnes vidíte televizní reportáž od Asada, tváří se jako hodný strýček Bašár. Ženy v jeho okolí nenosí šátky a je-li nějaká vybrána, aby mluvila na kameru, jde vždycky o mimořádnou krasavici. No budiž, být na jeho místě, nedělal bych to asi jinak. Ale je vhodné brát jej s rezervou. Není to hodný prozápadní strýček, kamarádí se například s Hassanem Nasralláhem, a toho za žádného západního spojence považovati nelze.


Kdybych byl všemocný Zeus, nechal bych Kurdy, ať připojí syrský západní Kurdistán (Rojavu) k iráckému Kurdistánu, Alávitům bych nechal pobřežní stát (tak, jako jej mají Libanonci) pod podmínkou, že uzavřou trvalý mír s Izraelem. Ale co udělat s arabským vnitrozemím, na to bych asi neměl odpověď ani jako Otec bohů. Ke komukoliv se připojí, tam bude dělati neplechu.

Možná by byl odpovědí dostatečně vysoký plot.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.