Proč nebýt politickou stranou

politicalcrossroads

Toto je můj příspěvek k ideové konferenci IvČRN, která se konala poslední sobotu ve Strašnicích. Vzhledem ke své anonymitě a rovněž k tomu, že se nacházím o pár set kilometrů dále, jsem se jí nemohl zúčastnit. I tak bych rád přispěl svojí troškou do mlýna.

Zamýšlel jsem se na téma, zda se IvČRN má stát politickou stranou, a vychází mi z toho, že ne. V tomto textu předložím úvahy, které mě k tomu dovedly.

Předem varuji: je to dlouhé čtení. Snad aspoň nebude nudné!


Začněme kvízem. Poněkud zjednodušeným, ale jako přirovnání poslouží.

Potřebuji se dostat z Prahy do Kralup a potřebuji se tam dostat v rozumném čase. Pokud naberu zpoždění 10 let, možná už tam nebudou Kralupy, ale Mogadišo. Jak to udělám?

  • vezmu zavděk křivolakými a děravými cestami, které do daného regionu vedou, nebo
  • postavím si speciální silnici sám pro sebe.

Milý čtenáři, druhá možnost je dobrá leda tehdy, když jsem si téměř jist, že žádná existující silnice do Kralup nevede. V takovém případě je lepší si prorazit cestu trním a šutry, než nechat Kralupy, aby se tiše měnily na Mogadišo.

V této situaci jsou třeba naši němečtí sousedé. Všechny hlavní strany jsou zamořeny multikulturními aktivisty a sluníčkáři, tož nezbylo, než založit AfD (Alternative für Deutschland). Ale u nás taková situace ještě není.

Dobrá, toto byl jednoduchý příměr. Pojďme se podívat na podrobnosti.


Otázka první: jaké jsou výhody a nevýhody toho, být v České republice politickou stranou?

Dlouze a těžce jsem nad touto otázkou přemýšlel, aby odpověď nebyla demagogická nebo neúplná. Upřímně, žádná podstatná výhoda mě nenapadá. Zato ty nevýhody!

Nevýhoda 1: nutnost řešit nesouvisející věci.

ČR nežije jen islámem (naštěstí). Pro podstatnou část voličské populace jsou zásadní jiné otázky, často úplné marginálie. Poplatky u lékaře, registrační pokladny atd. Politické strany musejí aspoň část těchto témat nějak adresovat. Tím nastává zbytečné odcizení mezi lidmi. Spektrum odpůrců islámu sahá od libertariánů až po tradiční sociální demokraty. Tito lidé pak budou zbytečně plýtvat energií na to, dohodnout se na společném programu. Takové hádky jsou schopné zničit podstatnou část “válečné soudržnosti”, kterou potřebujeme.

Nevýhoda 2: kontaminace politikou.

V očích běžného Čecha jsou politici sbírkou lumpů a zlodějů. Zařadíme-li se mezi ně, těžko ujdeme stejnému nálepkování. Snažit se prokráčet českou politikou s čistým štítem, to je těžký úkol i pro jednotlivce, natož pro stranu. Přirovnal bych to k pokusu přejít rozježděný tankodrom v lodičkách. V politice se rozhoduje o velkých penězích a velké peníze kazí lidi. Ne každého, ale někdo vždycky podlehne – čímž vrhne špatné světlo na celou stranu.

Nevýhoda 3: všichni proti všem.

Elektorální politika je tzv. hra s nulovým součtem. Hlas, který jedna strana získá, je pro ostatní strany ztracen. Tento druh bojů probouzí v lidech ty nejhorší instinkty a ještě navíc přitahuje ty nejhorší typy lidí. Žádné dvě politické strany nemohou být skutečnými přáteli, maximálně se tak mohou domluvit, že se v rámci kampaně nebudou příliš navzájem napadat. A bojovat bez spojenců je vždycky těžší.

Nevýhoda 4: málo zkušeností.

Sympatizanti IvČRN se převážně rekrutují z řad běžného lidu a nemají praktické zkušenosti s politikou. Zde bych docenta Konvičku rád přátelsky upozornil na to, že jeho povaha racionálního, inteligentního přírodovědce může být v praktické politice spíš nevýhodou. Tam totiž místo inteligence dominuje spíš pokřivená chytristika a intrikaření na úrovni, kterou si normální slušný člověk jen těžko představí.

Jeden příklad za všechny (analogie něčeho, o čem jsem slyšel odjinud). Dejme tomu, že novopečený ministr za IvČRN nastoupí na své ministerstvo, kde ovšem zdědil úřední aparát po předešlém ministrovi, a ten byl třeba sluníčkář. Zákon o státní správě mu neumožní dosadit na důležitá místa svoje lidi. A hned v prvních týdnech mu nějaký náměstek, který v tichosti pracuje pro multikulturalisty, podstrčí k podpisu nějakou pofiderní fakturu, se kterou ho pak bude další čtyři roky držet v šachu. Dnes máme protikorupční hysterii, která k takovému vydírání svádí.

Nevýhoda 5: chaotická povaha demokracií.

Mám rád náš lid, ale to neznamená, že bych úplně důvěřoval jeho kolektivní racionalitě, když přijde na volby. To není jen problém Čechů, to je problém všech zastupitelských demokracií. Když se pobavíte se zkušeným politikem mezi čtyřma očima, většinou vám řekne, že z vrtkavosti a nevypočitatelnosti voličů má hrůzu.

Ačkoliv různí marketingoví experti rádi tvrdí opak, je těžké navrhnout účinnou volební kampaň. Za drahé peníze lze pořídit pěkné billboardy, ale ne vždy se nechá volič opít rohlíkem (nebo koblihou). Sociální demokracie v roce 2010 utratila rekordní peníze za profesionálně vedenou kampaň, aby se pak stejně ocitla v opozici. Výsledek voleb ovlivňují zcela náhodné události, které nelze předvídat. Třeba přijde pěkné počasí a voliči vyrazí na chalupy, jsouce přesvědčeni, že to tam za ně “hodí” ti ostatní – a ono ne, a výsledkem je menšinová vláda. Nebo se populární politik ožere, sedne za volant a rozmázne autem maminku s kočárkem – přes noc se z miláčka národa stane Nepřítelem číslo 1. Takových věcí už se stalo a ještě stane…

Nevýhoda 6: nestabilita politických stran.

Česká politika je hřbitovem menších politických stran, které přestaly po počátečních úspěších existovat. A to včetně stran, které kdysi seděly ve vládě a ovlivňovaly politiku na nejvyšší úrovni. Počítejme: ODA, US-DEU, SPR-RSČ, Věci veřejné, ale třeba i Strana zelených, která se momentálně dusí kolem 2%. Před očima se nám rozložil Úsvit a kdo ví, jaký osud čeká ODS.

Nevím, proč tomu tak je, ale zdá se, že vybudovat stabilní stranu je úkol na generace. KSČM nebo KDU-ČSL se mohou spolehnout na určité tvrdé jádro voličů, ostatní ale ne.

Přitom je zajímavé sledovat, že různé ty neziskovky typu Nesehnutí a Člověk v tísni jen kvetou a rok od roku nabývají většího vlivu. Domnívám se, že to není náhoda, ale že je to tím, že přišly na lepší řešení. Což mě vede k tomu, abych pozvolna zakončil výčet důvodů, proč nebýt politickou stranou, a přešel na to, jaké alternativy se nám nabízejí.


Nejsme první na světě, kdo se snaží dosáhnout nějaké konkrétní politické a společenské změny. Naši protivníci jsou v tom experti, pojďme se tedy poučit z jejich úspěchů.

Současný multikulturně-islámský marast, který panuje v Evropě, rozhodně nevznikl tím, že by si příznivci islámu založili novou politickou stranu, napsali si do programu, že milují islám, a vyhráli s tím volby. Takové ideologické strany nemají úspěchy ani tam, kde by je člověk čekal. Například v Británii existuje silně proislámská strana RESPECT, která je přitom totálně marginální. Radikální feministky ve Švédsku, které je přitom něčím jako Saúdskou Arábii feminismu, mají také svoji stranu, totálně marginální.

Podíváme-li se na úspěchy multikulturalistů, feministek, neziskovek a celého tohoto ideologického sektoru, zjistíme, že jejich úspěšná taktika spočívá v tom, natahovat chapadla do všech hlavních politických stran. Pak platí, že ať vyhraje volby kdokoliv, mají vždy zastoupení ve vládě a určitý vliv na to, co se děje. Přitom zároveň nenesou politickou zodpovědnost v očích veřejnosti a nepronásleduje je tisk ani protikorupční policie. Lze si představit pohodlnější pozici?

Ač to říkám nerad, naši konkurenti ovládají umění ovlivňovat politiku s minimálními riziky a maximálním výnosem podstatně lépe než my. Přijali techniku, kterou dávný italský socialista Antonio Gramsci pojmenoval “dlouhý pochod institucemi”: pozvolné ovlivňování a personální obsazování univerzit, politických stran, církví, radnic atd. Je to úspěšná taktika a na Západě vedla k tomu, že z řady dříve solidních civilizačních struktur se staly multikulturní totalitní žumpy. Můžeme na to nadávat, ale hlavně bychom se měli poučit: ovlivňovat existující společenské instituce je snazší, než zřizovat od základu nové.

V této věci už jsme vlastně dosáhli prvních úspěchů, aniž by to bylo patrné. Sympatizanti IvČRN, nebo přinejmenším jeho myšlenek, sedí v několika významných politických stranách. Vezměte si jen skutečnost, že když se teď konal mimořádný summit EU na téma afrických běženců, tak tam česká vláda jela s negativním postojem. Přitom je to vláda sestavená sociální demokracií! Co by za to na Západě dali, mít ve svých sociálních demokraciích ještě vlastenecké politiky! Z našeho hlediska je žádoucí udržet si v ČSSD “svoje” křídlo. A to se dá udělat skrze občanskou iniciativu, ne však skrze politickou stranu, která jim bude konkurovat.

(ČSSD je vůbec důležitá. Po každých volbách je cca 50% pravděpodobnost, že se bude podílet na vládě. Pokud budeme nečinně přihlížet tomu, jak ji obsazují absolventi Kulturní ekologie a Gender studies, kteří vyhazují původní dělnické kádry, skončíme s 50% pravděpodobností v ilegalitě a zamořeni islámským přistěhovalectvím. Doporučuji sledovat odstrašující příklad Velké Británie a labouristické strany. Úplný děs.)

Tento druh nepartijního aktivismu se přitom dá s úspěchem využít i pro cíle, které nejsou na levé straně politického spektra.

Dobrý příklad – pro nás – je National Rifle Association, americká organizace sdružující majitele střelných zbraní. Původně byla založena jako neškodný střelecký klub, v 60.letech 20.století však prodělala výraznou změnu a začala se zaměřovat na vedení kampaně proti snahám politiků omezit držení zbraní. NRA nikdy nedopustila, aby se z ní stala pobočka Republikánské strany, a to byl také klíč k jejímu úspěchu. Jednoduše hodnotila politiky podle toho, jaký názor na držení zbraní měli, a když pro ni byl kandidát přijatelný, doporučila jej bez ohledu na partajní příslušnost. Politici si brzy všimli, že být nepřítelem NRA je stojí hlasy. Restrikce na držení zbraní zůstaly v módě jen v těch nejsluníčkovějších oblastech USA, tedy v Kalifornii, Massachusetts, New Yorku, Havaji… všude jinde je to recept, jak prohrát volby. Inspirativní příběh!


Kdybych měl shrnout svůj postoj: pojďme být tím, čeho se naši protivníci děsí. Občanskou organizací, která neztrácí ze zřetele hlavní cíl, kvůli kterému byla založena a která spolupracuje s každým politikem i nepolitikem, jenž v dobré víře zastává obdobné názory a je ochoten prosazovat opatření, která věci pomohou. Chraňme naši civilizaci před vnějším i vnitřním nepřítelem, ale nevyrábějme si zbytečně protivníky kvůli nesouvisejícím tématům. Pamatujme na to, že na levici i na pravici se nacházejí věrní, vlastenečtí Češi. Stojí nám za to, podpořit je, ať už se nacházejí kdekoliv.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.