Nová Británie

britain-flag
Je to týden, co Britové zvolili novou Dolní sněmovnu. Byla to význačná příležitost, pojďme se na ni trochu podívat…

Nezapírám, že kdybych byl Angličan, volil bych UKIP. To se dá od takového starého ksenofóba a islámofóba samozřejmě čekati. Avšak co se nedalo čekati, bylo to, že čtyři miliony jiných Angličanů a Velšanů udělaly totéž. Celkem získala UKIP 12.6% hlasů.

Volební systém v UK je nepřátelský vůči malým stranám, tudíž z toho bylo jen jedno křeslo ve Sněmovně. Ale i tak jde na britské poměry doslova o revoluci. Britové jsou totiž konzervativní voliči a žádná nová strana tam nezískala tolik přívrženců už velmi dlouho. Asi tak od druhé světové války.


Růst UKIP byl pozoruhodný v tom, že dokázala nasbírat svoje nové voliče téměř rovnoměrně mezi bývalými příznivci Toryů a Labouristů. Dosti podstatná část voličstva UKIP se rekrutuje z bílé pracující třídy, což je přesně ta vrstva, která dlouho – asi tak 100 let – tvořila páteř Labour Party.

Jenže Labour Party už není tím, čím bývala. Dělnické kádry se z ní vytratily a byly nahrazeny absolventy humanitních pseudostudií. Zhlédla se v “diverzitě” a multikulturalismu, začala pořádat drakonické hony na “rasismus”, za chvíli už bylo rasistické vyvěsit i britskou vlajku z okna… Z vlastenectví udělala nacismus, z národní hrdosti ksenofóbii, na snahu udržet vlastní kulturní identitu pohlížela jako na nový Ku-Klux-Klan. Bývalý kmenový volič se stal občanem druhé kategorie, podezřelým jedincem, a taky mu to bylo dáváno důkladně najevo.

Labouristé zvedli stavidla masové migraci a do tradičních čtvrtí britské pracující třídy vtrhly zástupy ze třetího světa. A britský dělník jen tak koukal a nevěřil svým očím, nepoznával svoji rodnou zem, zatímco seshora mu namyšlení intelektuálové, kteří si v životě neušpinili ruce fyzickou prací a žili v pěkných domech na předměstí, kázali o smrtelném hříchu rasismu. Labour Party se mu odcizila, ale to neznamenalo, že by volil Torye, to ne, na to byla třídní propast příliš velká.

A pak se jednoho dne objevil Nigel Farage, kterému bylo jedno, zda mu páprdové z novin a z univerzit nadávají do špinavých rasistů, a řekl lidem: nestydím se za to, že jsem Brit. Přeju si, aby naše země zůstala naší zemí. Nebudeme se podřizovat ani Bruselu, ani diktátu nevolených samozvaných elit z Guardianu a z BBC. Budeme sami sebou a budeme na to pyšní. Místo pohrdání nabídl vstřícnost, místo akademických plků konkrétní opatření. A hlasy lidí, kteří už dlouho měli pocit, že se o ně tam nahoře absolutně nikdo nestará, mu začaly padat do klína. UKIP zaznamenala raketový vzestup.

To poděsilo konzervativce, kteří až do té doby měli monopol na “umírněné vlastenectví v mezích zákona”. Jejich současný předseda David Cameron není žádná Železná lady a orientuje svoji politiku spíše podle aktuálních výzkumů veřejného mínění. A ty mu říkaly: ano, veřejnost chce referendum o členství v EU. Ne, veřejnost nechce další masivní přísun primitivů z rozvojových zemí. A zejména mu říkaly, že pokud jim to nesplní on, tak budou lidé hlasovat pro někoho jiného. Chtě-nechtě musel Cameron převzít řadu prvků z programu UKIP do svého vlastního programu a pozměnil tím charakter celé politické scény.

Labouristi se přizpůsobit nedokázali. Ani marginálně. Do poslední chvíle se domnívali, že mají volby v kapse. Nyní mají příšernou povolební kocovinu. Pár set radikálů se srotilo na ulici a tropilo výtržnosti, které rozehnala policie a po kterých zbyl jen posprejovaný památník žen padlých v druhé světové válce. Takový pěkný projev Hate Free Culture.

war-memorial
Pochybuji, že by se Labour Party ze svého současného marasmu dokázala vzpamatovat. Náprava je přitom jednoduchá – vzdát se své šílené multikulturní politiky, vykašlat se na hysterický antirasismus a začít se chovat k rodilým Britům jako k normálním lidem. Jenže to je právě něco, čeho ti intelektuálové na špičce nejsou schopni. Jsou natolik zahledění do sebe a natolik spoutáni svojí nesmyslnou ideologií, že taková myšlenková korekce je pro ně nemyslitelná. Popřeli by sami sebe.

Dobře jim tak.


Příběh o těchto volbách by nebyl celý, kdybych nezmínil, že o svoje křeslo přišel notorický šašek George Galloway. Už jenom to by byl důvod slavit.

Galloway je ultralevičák, pro kterého byla Labour Party příliš napravo a příliš málo anti-izraelská, tak si založil vlastní stranu, RESPECT, složenou z podivné směsice anarchistů, socialistů a muslimů. Tato tlupa se samozřejmě nemůže pořádně shodnouti na programu, např. proto, že sekulární levičáci podporují manželství gayů, kdežto konzervativní muslimové by chtěli trestat homosexualitu smrtí. Shodnou se ale na nenávisti k Izraeli a Židům, a to nejen abstraktní. Mají za sebou už několik výrazných činů. Příklady:

* Jedna z jejich výše postavených členek – Angličanka jménem Carole Swords, žádná muslimka – se veřejně vyjádřila, že “Sionisté jsou švábi … hmyz, který musíme zadupat do země.” a při blokádě izraelského zboží v TESCU zbila nějakého Žida, kterému se akce nelíbila.

* Pár dní před volbami vyhodili muslimové z RESPECTU židovského novináře (Angličana, ne Izraelce) ze své tiskové konference, přičemž mu dali pár ran a přidali nadávky. Galloway se k tomu vyjádřil, že ze strany novináře šlo o špinavou provokaci.

Galloway kandidoval na poslance v Bradfordu, což už je dost islamizované město. Labouristé proti němu nasadili Naseem Shah, mladou Pákistánku, která nenosí šátek a která měla – na rozdíl od akademických běloruček z ústředí partaje – opravdu těžký život. RESPECT proti ní rozpoutal několikaměsíční kampaň agresivních lží. Nakonec však získala 19 tisíc hlasů proti Gallowayovým osmi tisícům, což byl pro G.G. velký výprask. Samozřejmě žádá o přepočítání a obviňuje opozici z podvodů, ale jeho politická kariéra je nejspíš u konce.

A na to, si, milý čtenáři, připijeme. Nejlíp něčím, co je podle islámských pravidel haram. Co třeba dobrou whisky?


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis “Sleduj novinky e-mailem”. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.